Velký švýcarský salašnický pes

Historie plemene

Velký švýcarský salašnický pes je nepochybně potomkem původních psů, chovaných na území Švýcarska. Původ těchto psů sahá hluboko do minulosti. Vzhledem k odlehlosti jednotlivých údolí ve švýcarských horách žilo Švýcarsko více méně stranou světové historie. Během let – v souvislosti s tradičním způsobem života a práce sedláků – vznikaly prostřednictvím primitivního výběru pro chov a následkem příbuzenské plemenitby místní typy psů. Nelze hovořit o nějakém čistokrevného chovu, ten byl zahájen teprve ve 20. století.

V 18. a 19. století byl velký řeznický pes rozšířen po celé Evropě. Všude to byli silní psi s krátkou, patrovou srstí a téměř ve všech případech se jednalo o hnědé, žluté nebo černé psy s bílými a hnědými znaky. Tito psi sloužili jako pomocníci a průvodci sedlákům, pastevcům na salaších, řezníkům a trhovcům. Hlídali dvory a domy, byli společníky a ochránci svých majitelů a jejich rodiny, uplatňovali se jako honáčtí psi, střežili dobytek na pastvě a především tahali různé náklady na vozících či saních.

Počátek čistokrevného chovu velkých švýcarských salašnických psů spadá do začátku 20. století. Na výstavě v Langenthalu v roce 1908 předvedl pan Schertenleib von Burgdorf ve třídě dlouhosrstých dürrbachlerských psů krátkosrstého psa „Bello“. Prof. Dr. Albert Heim, který na této výstavě posuzoval, jej z posuzování navzdory jeho krátké srsti nevyloučil. Prohlásil: „Tento pes patří k jiné, nevídané třídě, je příliš krásný a plemenně charakteristický, než aby bylo možno ho mezi bernskými salašnickými psy považovat za méněcenného. Je to exemplář dnes již téměř vymřelých „řeznických“ psů, kteří patřili mezi velké švýcarské salašnické psy, a s tímto označením mu s radostí a podle svého nejlepšího přesvědčení uděluji první cenu. Tím se tomuto plemeni dostalo dosud chybějícího pojmenování.“ Zároveň Albert Heim vyzval všechny přátele salašnických psů, aby věnovali pozornost velkému švýcarskému salašnickému psu a zachránili ho před zánikem.

Plemeno velký švýcarských salašnický pes bylo uznáno švýcarskou kynologickou společností již v roce 1909 a v roce 1912 byl založen Klub pro velké švýcarské salašnické psy (KGSS).

Povaha a uplatnění

Využití velkých švýcarských salašnických psů utvářelo i jejich povahu. Dodnes jsou to silní, pohybliví psi, vytrvalí a odolní proti rozmarům počasí, nenároční na péči. Jsou velmi inteligentní, rychle se učí, mají neustálou chuť pracovat, jsou vyrovnaní a klidní, ale přesto jsou vynikajícími a neúplatnými hlídači. Albert Heim dokonce v této souvislosti vyslovil přesvědčení, že „velký švýcarský salašnický pes je ze všech plemen psů pravděpodobně nejlepším, nejohleduplnějším, nejinteligentnějším a nejspolehlivějším hlídačem“.

Velký švýcarský salašnický pes se velice dobře snáší s ostatními zvířaty, nemá výrazný lovecký pud a bezdůvodně neštěká. Je to citlivý a oddaný pes a vyžaduje velkou pozornost. Potřebuje být nablízku svým lidem, sdílet pánův domov a podílet se na jeho životě. Jakýkoli izolovaný pobyt v kotci či na dvorku za domem je pro něj zcela nevhodný. Je to zcela nevtíravý společník, kterému prostě stačí, když si může lehnout v blízkosti rodiny a tiše pozorovat pána při práci na počítači nebo paničku při vaření.Velký švýcarský salašnický pes má vrozenou příchylnost k dětem, od kterých je ochoten leccos snést. To ovšem neznamená, že můžeme nechat děti se psem zcela bez dozoru.

Velký švýcarský salašnický pes vyžaduje, tak jako všechna původně pracovní plemena, nějaké zaměstnání. Bude-li to záchranářský výcvik, hlídání domu, stopování, výcvik poslušnosti, tahání vozíku či tanec se psem, je vcelku jedno, rozhodující je, aby tato činnost psu i jeho pánovi vyhovovala a aby oba bavila.

To nejmenší, co velký švýcarský salašnický pes potřebuje, je plná účast na celém životě své rodiny v domě i mimo něj. To druhé samozřejmě předpokládá, že bude ve všech směrech dobře vychovaný. Veselé a rozpustilé štěně se rozhodně nevyvine samo v přizpůsobivého rodinného psa, ohleduplného kamaráda a bezproblémového partnera na vycházkách. Tento velký pes se už jako malé štěně musí naučit přijímat svoji pozici v sociální struktuře své smečky a respektovat absolutní (dobře míněnou) autoritu všech členů rodiny. Právě výchova k důvěře a bezpodmínečné toleranci je u tohoto plemene mimořádně nutná. Pes se musí také naučit dobře vycházet s ostatními psy – zpočátku při hrách se štěňaty a později při pravidelném skotačení s jinými dospělými psy. A konečně se musí také naučit chovat se sebejistě a bezproblémově v nejrůznějších situacích lidského života – ať už je to v restauraci, u veterináře, na procházce v lese, nebo v nákupním centru, při oslavě narozenin dětí nebo při cestách autem či jiným dopravním prostředkem.

Budete-li od počátku uspokojovat potřeby psa týkající se jeho výživy, péče, držení a výchovy, můžete se s trochou štěstí těšit na zhruba tucet let příjemného harmonického soužití se svým velkým švýcarským salašnickým psem.

Standard plemene

Velký švýcarský salašnický pes (Grosser schweizer Sennenhund)

Standard FCI č. 58 ze dne 5.5. 2003

Země původu: Švýcarsko

Datum publikace platného originálního standardu: 25. 3 2003

Použití: Původně hlídací a tažný pes; dnes také společenský pes, obranář a rodinný pes.

Klasifikace FCI: Skupina 2 - Pinčové a knírači, molosové, švýcarští salašničtí psi a jiná plemena. Sekce 3 - Švýcarští salašničtí psi. Bez zkoušky z výkonu.

Krátký historický přehled: U příležitosti jubilejní výstavy k 25. výročí založení Švýcarské kynologické společnosti (Schweizer kynologische Geselschaft – SKG) v roce 1908 v Langenthalu byli prof. Albertu Heimovi, velkému příznivci švýcarských salašnických psů, představeni dva krátkosrstí bernští salašničtí psi. Profesor Heim v nich poznal původní velké salašnické a řeznické psy, kteří již byli považováni za vymizelé a jejichž předkové byli dříve značně rozšířeni po celé střední Evropě jako řezničtí psi a používali se také jako hlídací a tažní psi a psi k pohánění dobytka. Švýcarská kynologická společnost uznala velké švýcarské salašnické psy jako samostatné plemeno v roce 1909, kdy byli zapsáni do švýcarské plemenné knihy psů (svazek 12). V roce 1912 byl za účelem rozvoje a udržení čistokrevnosti plemene založen samostatný klub pro velké švýcarské salašnické psy – „Klub für Grosse Schweizer Sennenhunde“. Mezinárodní organizací FCI bylo toto plemeno uznáno až 5. února 1939, kdy byl publikován první standard. Dnes se velcí švýcarští salašničtí psi chovají i v dalších evropských zemích, kde jsou vysoce ceněni pro svoji klidnou a spolehlivou povahu a především jako rodinní psi.

Celkový vzhled: Tříbarevný, statný pes silných kostí a dobrého osvalení. Přes svoji velikost a hmotnost prokazuje vytrvalost a dobrou pohyblivost. Pohlavní výraz psů a fen je výrazně odlišen.

Důležité proporce:

• Délka trupu (měřená od vrcholu ramene k sedacímu hrbolu) : Kohoutková výška = 10 : 9.
• Hloubka hrudníku : Kohoutková výška = 1 : 2.
• Délka mozkovny : Délka tlamy = 1 : 1.
• Šířka mozkovny : Šířka tlamy = 2 : 1.

Charakteristika: Jistý, pozorný, ostražitý a nebojácný v běžných každodenních situacích. Dobromyslný a přítulný k důvěrně známým osobám, sebejistý vůči cizím; střední temperament.

Krk: Silný, svalnatý, spíše kratší a zavalitý. Žádný lalok.

Ocas: Ve svém nasazení harmonicky navazuje na záď, je poměrně těžký, dosahující až k hleznu. V klidu visící; při vzbuzené pozornosti psa a za pohybu nesen výš a lehce zahnutý nahoru, ale nikdy nekroužkuje ani není nesen sklopený nad hřbetem.

Chody: Ve všech chdech prostorný, stejnoměrný a plynulý pohyb; prostorný, volný pohyb vpředu a dobrý posuv vycházející z pánevních končetin. V klusu při pohledu zepředu a zezadu se končetiny pohybují rovně a rovnoběžně.

Osrstění: Patrová srst s hustou, středně dlouhou krycí srstí a hustou, pokud možno tmavě šedou až černě zbarvenou podsadou. Krátká krycí srst je při zachování podsady přípustná.

Zbarvení: Typické trojbarevné zbarvení: Základní barva je černá se symetrickými červenohnědými a bílými odznaky. Červenohnědé znaky se nacházejí mezi černou srstí a bílými znaky na lících, nad očima, na vnitřní straně uší, po stranách hrudníku, na všech čtyřech končetinách a na spodní straně ocasu. Bílé znaky se nacházejí na hlavě (lysinka a tlama), na hrdle a hrudi (průběžný znak), na tlapách a na špičce ocasu. Mezi lysinkou a červenohnědými odznaky nad očima by měl zůstat proužek černé. Bílá skvrna na šíji nebo bílý límec se tolerují. 

Velikost: Kohoutková výška u psů činí 65 – 72 cm, u fen 60 – 68 cm.

Vady: Jakákoliv odchylka od výše uvedených bodů je považována za vadu, jejíž hodnocení musí být přímo úměrné stupni jejího vyjádření.

• Nejisté chování.
• Chybění jiných zubů než nejvýše dvou premolárů (prvních třeňových zubů PM1 nebo druhých třeňových zubů PM2). Na M3 se nebere zřetel. Klešťový skus.
• Světlé oči; nedostatečně uzavřená víčka.
• Vady osrstění:
  • Prosvítající žlutohnědá nebo světlešedá podsada.
  • Nečisté barvy.
• Vady kresby srsti:
  • Chybějící kresba na hlavě, příliš široká lysina.
  • Bílá kresba na tlamě výrazně přesahující koutky pysků.
  • Bílé „holínky“ (bílá dosahující výš než k zápěstí či hleznu).
  • Nápadně asymetrická kresba.

Vylučující vady:

• Těžké vady povahy (bojácnost nebo agresivita).
• Podkus, předkus, zkřížený skus.
• Entropium, ektropium.
• Jedno nebo obě modré oči („skleněné oko“).
• Krátká srst bez podsady.
• Dlouhá srst.
• Chybějící trojbarevné zbarvení.
• Základní barva jiná než černá.
   

Psi vykazující patrné psychické abnormality a nebo projevující vady chování musí být diskvalifikováni.

Pozn.: Psi musí vykazovat dvě očividně normálně vyvinutá, v šourku plně sestouplá varlata.

Zdroj: Klub švýcarských salašnických psů Česká republika, www.kssp.cz

• NOVINKY * NEWS
• O NÁS
• PLEMENA
  • Velký švýcarský salašnický pes
  • Entlebuchský salašnický pes
• NAŠI PSI * OUR DOGS
• ŠTĚŇATA * PUPPIES
• ODCHOVY * LITTERS
• KRYCÍ PSI * STUD DOGS
• VÝCVIK
• VÝSTAVY
• FOTOGALERIE
• KONTAKT
• ODKAZY

Jsme členy:

We are members of: